Hodice na Facebooku
ENDE
Motoklub Hasiči TJ Hodice Myslivci Senioři a hodické kočky Hrad Knihovna Základní a mateřská škola
Dnes je středa 22.11.2017
Svátek slaví Cecílie, zítra Klement

Historie a pověsti

Krátce z historie

První zmínka o Hodicích pochází z počátku 14. století. Je to listina, kterou vydala Jitka z Hodic, proboštka kláštera v Nové Říši. Vladykové obdrželi obec Hodice již v roce 1303 a měli ve svém erbu dva volské rohy - což mělo vyjadřovat hojnost zvěře. Hodická tvrz se připomíná v roce 1377. V polovině 15. století se vladykové z Hodic rozrostli, takže jejich rodokmen pro tuto dobu je nesnadné sledovat. Roku 1538 odchází poslední člen rodu, který dosud bydlel v Hodicích - Hynek se setrou Rozinou a celé hodické panství získal Matěj Vencelík - pán na Třešti. V tomto roce přestávají být Hodice sídlem panství a stávají se součástí panství Třešťského, spolu s okolními vesnicemi Panenskou Rozsíčkou, Bezděkovem a Stajištěmi. Samotný rod Hodický se v dalším svém vývoji rozrůstá a v polovině 16. století je povýšen do rytířského stavu a dále nabývá bohatství a vlivu. Změna nastala po bitvě na Bílé hoře - kdy Václav z Hodic ztrácí část svých statků, rod se štěpí na dvě větve, zříká se českobratrského vyznání, ztrácí svůj mateřský jazyk a poněmčuje se. Tento rod vymírá v roce 1917 jako německý rod hrabat. Sloučením panství Hodického s Třešťským přineslo v 16. století Hodicím úpadek. Zmizel pivovar, mlýny i pila a během dalších let zmizela i poslední památka na kdysi utěšené panství - Hodická tvrz.

Pověsti

O ČERTOVĚ SKÁLE

Poblíž hodického nádraží je skála, zvaná „Čertova". U ní prý kdysi zaorával jeden čeledín žitniště. Najednou z ní začala vycházet silná vůně čerstvě pečených buchet. Šel se tam tedy blíže podívat a tu se mu u skály objevila divá čertova žena, která řekla:"Čmucháčku, čmucháš, ale klásku na poli nenecháš!" Pak ho chytla v pase a točila s ním tak dlouho, až upadl v bezvědomí.

U ZLÁMANÉHO KŘÍŽKU

Před tímto křížkem odbočuje od hodické silnice doleva cesta, která dříve vedla až k hodické továrně. U toho rozcestí stojí na kamenném podstavci železný kříž, o němž se vypravují dvě různé pověsti, protože neurčitou kresbu na jeho podstavci může si vysvětlit každý jinak. Někdo řekne, že je to dítě bez ruček a nohou, jiný zase, že je to dítě v peřince. Vypravuje tedy první pověst, že prý tam šla kdysi jedna žena s dítětem na trávu a aby jí nepřekáželo, položila je na mez. Při práci vzdálila se poněkud od dítěte a tu prý k němu přilezlo jakési divné neznámé zvíře, které mu ukousalo ruce i nohy. Pak zmizelo a když se matka vrátila, s hrůzou poznala, co se stalo a že je dítě už mrtvé. Na památku této velice smutné události dala prý na tomto místě postavit ten dnešní kříž. Druhá pověst vypravuje zase, že tam nějaká krkavčí matka vykopala jámu a do ní vhodila své vlastní dítě, jehož neměla ráda. Byla prý potom za to na témže místě popravena a lidé to místo označili křížkem.

O KAPLIČCE U HODIC

Kdysi vyjel si třešťský baron v kočáře směrem k Hodicům, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a vůně květin. Bylo pěkně a koně radostně klusali po silnici. Když projeli „Korečníkem", jako by náhle někdo do nich střelil. Něčeho se lekli, splašili se a dali se do šíleného letu. Kočár s vyděšeným baronem kymácel se ze strany na stranu a najednou se převrhl do silničního příkopu. Byl to hrozný okamžik, ale jako zázrakem byl pád baronův tak šťastný, že vyvázl z této nehody úplně zdráv a bez jakéhokoli úrazu. Z vděčnosti, že s mu nic nestalo, dal na onom místě vystavět kapličku ve slohu gotickém.

(Použitá literatura: „Třešť a její nejbližší okolí – ve slohových pracích žákyň dívčí měšťanské školy" r. 1931)

 

HRABĚ HODIC ............  (pověsti)

Kterak ráj na zemi si udělal a jak v něm slavně panoval, že sám pruský král se přijel na jeho zámek podívat, ale jak smutně skončil, když věřitelé se na něho vrhli a chtěli, aby dluhy zaplatil

V Rudolticích ve Slezsku stál překrásný zámek hraběte Hodice a kolem něho byl obrovský park plný vzácných křovin, stromů a podivuhodných překvapení. Když hrabě zdědil po otci panství, nastala zlatá doba rozkvětu rudoltického zámku. Vše se kolem zanedlouho proměnilo v pohádkovou říši, které vládl hrabě Hodic čarovnou rukou. Nebývalé se tu mávnutím proutku měnilo ve skutečnost. Lidé sloužili ve dne v noci a byli stále veselí. Věhlas o tomto panském sídle se brzy dostal až k pruskému dvoru a král Bedřich se rozhodl, že se do Rudoltic podívá, aby na vlastní oči viděl, co je na tom všem pravdy.
A přijel jednou neohlášen a sám. Páni za ním měli přibýt až. později. Když král stanul před umně tepanou zámeckou branou, nemohl se na tu krásu vynadívat. Jemná kovářská práce změnila železo v květy a ptáky. Než dojel cd brány k zámku, ozvaly se fanfáry a provolávání slávy, ale živého člověka vidět nikde nebylo. Až mu sám hrabě Hodic vyšel naproti, aby ho uvítal. „Veličenstvo, buďte vítán na Rudolticích!“
„Jak jste věděl, že přijedu?“ ptal se král udiveně.
„Není tajemství, že Vaše Veličenstvo se přijelo podívat na manévry, které jsou nedaleko odtud. A potom mám spolehlivé lidi, kteří mi včas přinesli zprávu o Vašem příjezdu.“
Král se nepřestával divit. Věděl o hraběti, že je vynalézavý člověk a jeho nápady jsou obdivuhodné, ale tohle přece jen nečekal. Na Rudolticích byla nádhera větší než u královského dvora, široko daleko jí rovno nebylo a král to uměl ocenit; sám byl velikým milovníkem umění.
Když hrabě uvedl krále do zámku, na schodišti je zdravily dvě řady římských válečníků a nahoře na ně sypaly růže olympské bohyně. Král nevěděl, kam se má dřív podívat. Všude bylo mnoho světel, závěsů, girland — uvítání bylo dokonale připraveno. V každé komnatě našel něco nového a zajímavého, drahý nábytek, vzácné perské a turecké koberce, velké sbírky obrazů a starých rytin, mincí a zbraní. V jednom pokoji, který byl vyložen ebenovým dřevem, byl na stěně veliký obraz. Král se před ním zastavil a s podivem se díval na Hodicovu podobiznu. Hrabě seděl před pyramidou z lidských lebek a hnátů, v ruce držel přesýpací hodiny. „Co to má znamenat, hrabě?“
„Jen lidskou pomíjivost, Veličenstvo, která každého postihne, chudáka i krále,“ odpověděl Hodic a rychle vedl krále do jiného pokoje, aby ho rozveselil. Zde stály dvě sochy granátníků a hlídaly za závěsem sochu třetí, která zpodobňovala krále Bedřicha Pruského jako vězně za mříží. Král chtěl záclonu odhrnout, ale hrabě ho zadržel. Potom přivolal sluhu a poručil mu, aby sochu odkryl. Jen se jí sluha dotknul, od stropu padal proud vody.
„Dobře jste se o mne postaral, hrabě! To Vám nezapomenu,“ řekl mu král a se zalíbením si prohlížel sochu. Byla mu věrna podobou i oblečením.
„A nyní, Vaše Veličenstvo, bude čas jít ke stolu. Vaši páni nás už čekají.“
„Jak to víte, Hodici?“ divil se král. „Vždyť jste ode mne ani na chvíli neodešel a s nikým jste nemluvil?“
„Uvidíte, Veličenstvo, že mám pravdu!“
Hrabě zavedl krále do hodovního sálu, kde už panstvo opravdu čekalo. Sotva král vstoupil, ozvaly se trubky a bubny a sloužící začali nosit na stůl. Všude bylo plno líbezné vůně a roztodivných jídel, která byla nejen neobyčejného vzhledu, ale i dobré chuti. A bylo veliké hodování, které nebralo konce. Nikdo se od jídla nemohl odtrhnout, dokud ho vlastní žaludek nezaskočil. Potom král s pány zašli do vykázaných komnat, aby si odpočinuli.
Hrabě Hodic neznal únavy. Dal si svolat svoje nejbližší, kteří pod jeho vedením připravili v parku pro hosty nevídanou zábavu a udílel ještě poslední rozkazy. Den byl pěkný a teply, jaké bývají na konci léta. Všechno bylo připraveno, aby pověst rudoltického zámku doznala královského obdivu.
Když se král probral z odpoledního spánku, uslyšel tichou hudbu. Ta hudba přicházela k němu odněkud shůry, ale nemohl na to přijít kudy. Jen se dotkl zvonku, aby zavolal komorníka, rozlétly se dveře. A místo komorníka vstoupilo několik krásných paní, aby králi posloužily při oblékání, a on se nedal dlouho pobízet. Potom v předpokoji čekal na něho hrabě a odvedl krále do parku.
„Vaše Veličenstvo mělo dobrý spánek?“ zeptal se zámecký pán s úsměvem.
„Jak se to vezme, hrabě! Dlouho jsem přemýšlel o nádheře, vtipu a kouzlu rudoltického zámku. Nic podobného jsem nikde neviděl. A ta hudba? Bylo to příjemné probuzení. Jestli také Vás ráno obléká štáb krasavic, je to daleko příjemnější než vidět můj důstojnický sbor.“
„Jsem rád, Veličenstvo, že se Vám na Rudolticích líbí. Ani dnešní odpoledne nebude bez kouzel a čarování.“
Hrabě Hodic nejprve krále provedl od jednoho pavilónu k druhému. V jednom byli liliputáni, v druhém obři, Turci i Číňané, Tataři i Afričané. Všechno s velikou důkladností zabydlili lidé, kteří se věrně podobali tomu kterému národu. Tam pracovali a tančili sobě i druhým pro radost. Všude v parku bylo plno soch, mostů a lávek, po lukách proudily potoky vod, v jeskyních tryskaly fontány. Uprostřed bylo veliké jezero, kde pluly černé labutě a vzácné druhy husí a kachen. „Jste tu jako v pohádce,“ řekl král uznale. „Každý musí tomu Vašemu kouzlu propadnout a zapomene zde na všechny starosti.“ Ale to hlavní na něho teprve čekalo.
K jezeru přiběhly víly, tančily a zpívaly, honily se od jednoho stromu k druhému. Za nimi přiběhli satyři, chytali je a odnášeli. Všude bylo plno zpěvu, hudby a tance. Když byl král unaven, zavedl ho hrabě do dvora, kde u mramorových žlabů stály krávy a nad nimi svítily lustry jako v zámecké komnatě. Hned přiběhlo několik dívek, které krávy podojily a přinesly králi i ostatním pánům čerstvě nadojené mléko, sýry a různé jiné pochoutky. Když se král osvěžil, nabídl mu Hodic novou kratochvíli.
„Veličenstvo! Nechtělo by se Vám zahrát si šachy? Mám zde pěknou soupravu figurek, ještě s nimi nikdo nehrál.“
„Pojďte, hrabě! Rád si s vámi zahraji,“ řekl král vesele.
Ale jaké bylo jeho překvapení, když ho hrabě zavedl na velikou louku, kde bylo šachové pole vysypané různobarevným pískem a na jeho obou koncích stálo dvaatřicet krásných mládenců a panen. Hrabě posadil krále na malé terase, odkud bylo na šachovnici dobře vidět.
„Kterou barvu si vyberete, Veličenstvo?“
„Vy jste hrozný šibal, Hodici! Jak si mám mezi těmito krásnými figurami vybrat?“ smál se a byla to královská hra. Král hrál s hrabětem dlouho do večera a nemohl se té hry nasytit.
Když druhého dne vzácný host odjížděl, řekl hraběti:
„Co jsem tu u Vás na Rudolticích viděl, je úžasné. Nikdo mi to však nebude chtít věřit a těžko se mi bude o tom všem vypravovat, protože jistě jedno pro druhé zapomenu.“
I po králově odjezdu se strojila nová divadla a balety, pořádaly bohaté hostiny. Každý z hraběcích služebníků uměl víc řemesel a byl nadto i muzikant, zpěvák nebo tanečník. Hrabě posílal lidi, kteří byli v jeho službách, do velikých měst, aby viděli, co se ve velkých divadlech hraje. Sám byl světa znalý a uměl si vážit opravdových umělců.
Brzy po svém odjezdu z Rudoltic mu poslal král z Berlína list, ve kterém psal, že na Rudoltice posílá svého kurýra majora Winterfelda, který Jeho Veličenstvu nevěřil. Hrabě se jen usmál.
„Nu, jen ať major přijede. Dám na to krk, že zde uvěří všemu.“
Když major jednoho dne přijel na Rudoltice, moc se divil, že ho nikdo nevítá. Kolem dokola bylo jako po vymření, vrátný a lokajové nikde. Major vystoupil z kočáru a poručil kočímu, aby na něho počkal. Sám vkročil do zámku. Marně se pořád po někom ohlížel, kdo by mu ukázal k hraběti cestu. Nikde nikoho nebylo. Šel tedy ode dveří ke dveřím a všechny byly zavřené, jen ty poslední se mu podařilo otevřít. Sotva vešel do žluté komnaty, dveře za ním zapadly na zámek. A tu se proti němu vyřítili dva medvědi a málem ho porazili. Rvali se mezi sebou a kousali se, že z nich šel strach. Host se tak vylekal, že nejbližšími dveřmi vběhl do další komnaty. Ale to si dal. Ze dvou koutů právě vylézali dva ohromní dravci a začali na něho dorážet. Major křičel o pomoc, ale nikdo ho neslyšel. Vběhl do třetí komnaty a tu se ho kdosi zeptal:
„Co se Vám stalo, majore?“ Byl to hrabě Hodic, který seděl v křesle u okna a četl.
„Proboha, hrabě! Jaká hrůza mne to u Vás pronásleduje? Jsem kurýr královského Veličenstva Bedřicha Pruského a přicházím z jeho rozkazu s tímto listem.“
„Já vím, majore! Sedněte si a napřed mi povězte, co se Vám stalo, že jste tak rozčilen?“ naléhal na něho hrabě s velikou starostlivostí.
„Viděl jsem dva strašné medvědy!“
„To je možné,“ odvětil hrabě, „chovám je ve své oboře.“
„Ale já je viděl tu u Vás a také dva draky! Zavolejte služebnictvo, ať je zabijí!“ křičel major rozčileně.
„Snad není tak zle,“ usmál se hrabě Hodic. „U mne v zámku taková zvířata nepěstuji, ale když jinak nedáte, sám se půjdu podívat.“
A než ho major mohl zadržet, otevřel dveře dokořán. Komnata byla prázdná a druhá také. Major tomu nemohl uvěřit, až si sám dodal odvahy a šel se podívat.
Opravdu, všude byl klid a pořádek. Koberce ležely na vyleštěné podlaze a květiny ve vázách silně voněly.
„Asi se Vám něco zdálo, majore! Jinak si to nedovedu vysvětlit,“ usmál se hrabě a pozval hosta ke stolu.
Potom mohl také on spatřit nádheru rudoltického zámku, hrabě ho dobře pohostil i svůj balet mu předvedl, ale víc nic. Pro majora to stačilo.
Mnoho takových příhod se na rudoltickém zámku událo. Každá komnata měla tajná dvířka a některá i propadliště a nebylo proto nic divného, že se tu děla různá kouzla. Peníze se však koulely rychleji než jinde. Když jich nebylo, hrabě si je vypůjčoval, kde mohl. Věřitelé byli však neoblomní a chtěli svoje peníze dostal brzy nazpět. Proto jednoho dne musel hrabě Hodic před nimi z Rudoltic tajně prchnout a pruský král Bedřich mu pomohl z nejhoršího dobrou penzí. Nikdy se už však na Rudoltice nevrátil ten bájný fantasta, který byl velikým dítětem štěstěny a dovedl do poslední chvíle svého života kouzlit a čarovat lidem i sobě pro radost.

 

Ještě tři zajímavosti

- Z doby, kdy se ještě pohřbívalo okolo chrámu sv. Martina, se zachovalo několik zajímavých náhrobků. Kromě dalších např. tři v severní hřbitovní zdi s českými nápisy. Jeden z nich patří Františku Divišovi, mlynáři váňovskému, který se narodil 1.12. 1767 v Hodicích. Zemřel pak v Třešti 13.12. 1825.

- Nový hřbitov po svém roz¨šíření byl otevřen r. 1958. Jako první zde byl pohřben Josef Slunečko z Hodic dne 29.12. 1958.

- V okolí Třeště existovalo několik kolomazných pecí. Pozůstatky jedné se nachází nedaleko Hodic. Je vzdálena asi 1,5 km v „Bednářově lese" na rozmezí katastru „Kozralka a Díry", ve svahovitém terénu na parcele 1460 patřící k usedlosti pana Novotného v Hodicích čp. 35. Dříve právě tato usedlost měla robotní povinnost vařit kolomaz.

(Použitá literatura: Vlastivědný sborník Třeště a okolí – r.1968, 1967 a moje studnice historických pramenů R.K. z Třeště - tuším 1968)

Hodičtí z Hodic

obrázek č. 1734. Erb Hodických z Hodic.

nazývají se hrabata původu moravského, kteří z Hodic v okr. jihlav ském pocházejí. Erb jejich jest štít na kříž rozdělený se štítkem na zdél rozděleným, stříbrným a červeným, v jehož každé polovici buvolový roh ve vystříd. barvách se spatřuje; v červeném prvním a čtvrtém poli jest stříbrný lev, ve stříbrném druhém a třetím poli červený lev (vyobr. č. 1734.) Dle rodného erbu na štítku jsou [Hodičtí z Hodic] [Hodičtí z Hodic] jednoho rodu s Koňasy z Vydří, kteří téhož erbu užívali a z blízkého u Hodic Vydří pocházeli. R. 1358 připomíná se Pešek z [Hodičtí z Hodic] na Hodicích a r. 1398 Jan z [Hodičtí z Hodic], který na Rosenšteině purkrabovalr. 1400. Po něm (†1411) drželi Hodice synové jeho Jan a Hojek, ze kterých Jana přijal na spolek Jan z Lipníka na Němčicích roku 1446, po jehož smrti dědili Erasmus z Dlouhé Brtnice a sirotci po Bohuslavovi z [Hodičtí z Hodic] r. 1452. Erasma tohoto pohnal Bohuše z [Hodičtí z Hodic] r. 1459, že mu drží mocně sirotka Hojka, k němuž on Bohuše jest strýcem erbovním. Nedlouho před r. 1483 zemřel Bohuše, zanechav syna Zikmunda, a bratřím jeho Janovi, Maršovi a knězi Václavovi t. r. uloženo, aby Zikmundovi jeho statek oddělili, načež mu vykázali díly ve vesnicích Panenské Rosičce, Bezděkově a Stejště, které Zikmund roku 1510 Jiřímu z H. do desk vložil. Z rodu Hodických pocházel: dva opatové Loučtí, Přibislav I. (†1438) a Přibislav II. (†1466), kteří klášter tento, v husitských bouřích zkažený. znovu vzkřísili. Václav z [Hodičtí z Hodic] provázel krále Ladislava do Uher r. 1457 a Hynek z [Hodičtí z Hodic] zemřel při obležení Vratislavě r. 1459. Oldřich z [Hodičtí z Hodic] pustil díly své ve svrchu jmenovaných vesnicích Zikmundových r. 1518 Janovi z Osečan a oženil se v Čechách s dcerou měšťana horažďovského r. 1520, kteréhož roku též Jiří nahoře připomenutý bratru svému Vilémovi statek svůj pustil. T. r. také Vít z [Hodičtí z Hodic] v Hodicích zapsal manželce své Barboře z Tamfeldu jistou čásť peněz, ale již r. 1538 nebožtíkem se jmenuje; zanechal děti Hynka a Rosinu. V áclav z [Hodičtí z Hodic] byl v l. 1530-1537 hejtmanem panství krumlovského a držel roku 1553 Oslavany, k nimž získal Plaveč, Hostim a Miroslav, které statky strýcům svým Hynkovi a Zdeňkovi r. 1570 odkázal. Hynkův nejstarší syn Václav nabyl Českého Rudolce, Matějovic, Stálkova, Laškovce a Stojčova, což vše zdědil syn jeho Jiří r. 1606, který též Tavikovice přikoupil. Jiří byl generallieutenantem zem. hejtmana Lichtenšteina a porazil Uhry, kteří do Moravy vrazili r. 1605. Ve sporech cís. a krále Rudolfa II. a bratra jeho Matyáše stál k Matyášovi a byl nejvyšším jeho vojska. Byv od Matyáše na hraběte povýšen, přijat se svými syny Zdeňkem a Bedřichem roku 1604 do stavu panského na Moravě a roku 1608 do starého panského stavu, načež brzo zemřel, r. 1612. Syn jeho Zdeněk hr. z [Hodičtí z Hodic] na Olbramicích ztrativ konfiskací čásť svých statků, uchýlil se do ciziny roku 1628, kde si dal jméno Karel, a padl v bitvě u Wolfenbüttelu dne 19. čna. 1641. Praetense jeho u švédské koruny a nároky na statky Trčkovské v Čechách (manželka jeho byla Alžběta rodem Trčkovna z Lípy) zdědil jeho bratr Karel Václav a mírem Vestfalským ustanoveno, aby mu Olbramice navráceny byly. Miroslav, kterou Vít z [Hodičtí z Hodic] od Václava, syna Hynkova, dostal a v l. 1604-1612 držel, byla Hynkovi z [Hodičtí z Hodic] konfiskována r. 1620. Václav hr. z [Hodičtí z Hodic] byl vrchním plnomocníkem při upravení hranic mezi Uhrami a Moravou r. 1647 a obdržel indigenát uherský. Jedna větev Hodických odebrala se po bouřích stavovských do Opavska, kde držela Vikštein r. 1622. Jan Jiří Maximilián svob. p. z [Hodičtí z Hodic] získal Rudoltice r. 1630, Jindřichov roku 1635 a Bílou Vodu r. 1655. R. 1641 byl jako generální vojenský kommissař Opolska a Ratibořska za říšského hraběte povýšen. Z manželství s Kateřinou purkrabinkou z Donína měl tři syny. Ludvík Maximilián oženil se s Isaldou Pavlínou svob. p. Orlíkovnou z Laziska a vystavěl kostel v Jindřichově r. 1677. Po něm dědil jeho bratr Maximilián Jiří hr. z [Hodičtí z Hodic], kterýž l. 1689 zůstavil zboží své synu Františku Antonínovi. Smrtí bezdětného syna jeho Josefa Tadeáše hr. z [Hodičtí z Hodic] (†1737) spadly jeho statky odúmrtí na biskupa olomúckého. Mladší syn svrchu připomenutého Jana Jiří M. z [Hodičtí z Hodic],, Julius Leopold, měl dva syny, kteří se stali praotci dvou větví hrabat Hodických: Hodicko-Olbramické, která posud žije, a Hodicko-Rudoltické, která vymřela r. 1778 Josefem Vojtěchem hr. z [Hodičtí z Hodic] na Rudolticích a Fulšteině. Muž ten, výbornými schopnostmi ducha a živou fantasií nadaný, vzdělal se na památkách umění v Italii a jako komorník u dvora cís. Karla VI. Duchaplná vdova po Jiřím markraběti bayreuthském, Žofie, stala se jeho manželkou, ale pro velikou nestejnost věku zase manželství toto zrušeno bylo. Na to vstoupil hr. z [Hodičtí z Hodic] do vojenských služeb pruských a obdržel od Bedřicha II. pluk husarský. Když se mu život vojenský znelíbil, odebral se na své panství Rudoltice, kde krásný park zřídil a zámek svůj upravil za sídlo, jemuž široko daleko rovného nebylo. Krásy umění a přírody se tam spo jily a hr. Hodický v Rudolticích vykouzlil čarovný zámek, o kterém jen v báchorkách čítáme. V rozsáhlém parku na sta vodopádů a mnoho jezer upraveno bylo, o slavnostech nejen na divadle od herců domácích v hlavních městech vycvičených se hrálo, nýbrž v parku domácí jinochové a dívky, muži a ženy, příhodně odění a ozdobení, allegorické sochy představovali. Rozmanité ohňostroje přispívaly k tomu, že celá krajina v noci jako ve dne leskem světel zářila. Různé chrámy a jeskyně bohům a bohyním řeckým i římským věnovány byly, jako u velmožů italských v době renaissance. Rudoltice na slovo vzatými se staly po celé Evropě a sám Bedřich II. s Voltairem je navštívili. Popis divuplného zámku Rudoltického a jeho zábav podal dr. Tralles v »Adumbratio amoenitatum Rosswaldensium« ve Vratislavi r. 1778, kde také t. r. německý překlad toho spisu vyšel; český jest v »Lumíru« na r. 1852 obsažen. Ale náklad veliký, který vedl hr. z [Hodičtí z Hodic] na čarokrásné Rudoltice, strávil jeho finance a když pět millionů zlatých utratil, musil opustiti sídlo svých otců a poslední dni života byl živ z pense Fridricha II. v Postupimi, kde zemřel bez potomkův r. 1778. Z druhé větve Hodicko-Olbramické nabyl František Josef hr. z [Hodičtí z Hodic] r. 1704 statku Melče, kterého jemu manželka jeho Anna Majdalena ovdovělá hr. z Trauttmansdorffu postoupila. Po smrti své první manželky oženil se František Josef podruhé s Barborou šlecht. Sokolovskou ze Sokolova ovd. Ruckgrafovou a po její smrti po třetí roku 1708 s Marií Filipinou sv. sl z Carretta. Když r. 1727 zemřel, zůstala po něm dcera Angela (manž. Josef Ignác sv. p. Kotulínský z Kotulína) a syn Matyáš Antonín, jenž jako nejvyšší sudí kníž. Opavského a Krnovského zemřel r. 1762, zanechav syna Františka, který byl rytmistrem v pluku švakra svého hr. d'Ayassa. Bedřich hr. z [Hodičtí z Hodic] a Olbramic (1773-1828), c. k. komoří a velitel husar. pluku č, 12, měl s manželkou svou Marii Kristinou Dei Capitanei di Vimercato syny Jana Nep. (†1888), c. k. komořího a generálmajora m. sl., Julia Fabiana, c. k. komořího a plukovníka m. sl., a Bedřicha (†1850), c. k. rytmistra palatinálního husar. pl. č 12., pak dceru Marii Antoinettu. Jan Nep. hr. z [Hodičtí z Hodic] zplodil s manželkou Kristinou hr. Nickou z Nick syny Marii Maximiliána, c. a k. komořího a velitele hulánského pluku č. 5., a Marii Ludvíka, c. a k. komořího a přespočetného rytmistra v drag. pl. čís. 8. Julius Fabian oženil se s Johankou hraběnkou ze Stubenberku, s níž má dceru Angeliku, provdanou za Lothara hr. z Orsini a Rosenberku, c. a k. zálož. lieutenanta drag. pluku č. 7. Třetí syn Bedřichův, zemřelý již Bedřich hr. z [Hodičtí z Hodic], z manželství svého s Annou svobod. sl. Kargovou z Bebenburku zůstavil dceru Kristinu, provdanou (1867) za Julia ryt. z Polzerů, c. a k. podplukovníka m. sl., a Mathildu. Klř.

( zdroj: Ottova encyklopedie)

O Erbu

 Starý erb Hodických z Hodic byl štípený štít červený a stříbrný a v něm dva rohy střídavých barev, klenotem byly podobně zbarvené dva, mezi něž později přibyla červeně oděná panna. Roku 1641 byli Hodicové povýšeni do stavu říšských hrabat a tehdy jim byl znak rozhojněn či polepšen tak, že starý erb byl položen do středu čtvrceného štítu, v němž se střídali červení lvi ve stříbrném a stříbrní v červeném poli, přičemž lvi byli vždy otočeni k sobě. Současně byly ke starému klenotu přidány i dva postranní; byli jimi dva lvi, vpravo stříbrný a vlevo červený, otočení ke střednímu klenotu, na němž měla panna roucho stříbrně přepásané a na hlavě zlatou korunku.

Hodičtí z Hodic ( zdroj: www.castles.cz GENEALOGIE - SLOVNÍČEK RODŮ A ERBŮ)

Hodický z Hodic

Starý moravský původně vladycký později panský a hraběcí rod pochází z tvrze Hodice na Jihlavsku.

Původní erb měl v jednom červeném poli stříbrný roh a naopak. Po povýšení se dostal do srdečního štítku a ve znaku přibyl červený lev ve stříbrném poli a opět naopak stříbrný lev do červeného pole.

První Hodičtí se objevují ve 14. století, kdy za předka rodu je považován Pešek, ale výrazněji na sebe upozorňuje až Václav, který doprovázel krále Ladislava na cestě do Uher v roce 1457. Václav byl krumlovským hejtmanem a vlastnil Oslavany, Plaveč, Miroslav.
Syn Jiří , sídlící na zámku Plavči u Znojma, se proslavil jako císařský generál v bojích proti Turkům. Za své vojenské zásluhy získal roku 1604 panský stav. Rok nato, jako jeden z velitelů moravského vojska, uchránil Moravu před vpádem Uhrů. Ve sporech mezi Rudolfem a Matyášem se přidal na stranu Matyášovu.
Jeho syn Zdeněk,se přidal na stranu stavů, po porážce odešel k švédskému vojsku, kde dosáhl hodnosti generála. Byly zabrány statky Miroslav a Olbramovice. Padl roku 1641.

Po roce 1620 mnozí Hodičtí ztratili v konfiskacích majetek, někteří se vystěhovali (Uhry, Slezsko), ale i propluli úskalím konfiskací doma.
Jiří Maxmilián, císařský vojenský komisař ve Slezku, získal roku 1641 hraběcí titul. Při této příležitosti se rodu dostalo polepšení erbu. Získal Slezské Rudoltice, Jindřichov a Bílou Vodu.
Tato větev se rozdělila na dvě hraběcí odnože: hodicko-olbramovickou a hodicko-rudoltickou. První vymřela koncem 18. století, druhá existuje jako Hoditz-Polzer ve Slezsku snad dodnes.
Hrabě Josef Vojtěchnejdříve sloužil v pruském vojsku, pak se usadil na svém sídle ve Slezských Rudolticích, severně od Krnova, kde upravil zámek v pohodlné sídlo a v parku nechal postavit různé romantické stavby, na čtyři tisíce vodních hříček,v noci krajinu osvětloval ohňostroji. Přijímal tu návštěvy z celé Evropy, např. pruského krále Fridricha II.

Hodičtí z Hodic byli příbuzenskými svazky spojeni s Trčky, Doníny, Trauttmansdorffy ad.

(zdroj: http://www.bamasoft.com/clubcc/cestar/erby/hodic.htm)

Obecní úřad

Hodice 48
58901 HODICE

Telefon: 567 224 717
E-mail: starosta@hodice.cz

Úřední dny:

Po, St: 7,00 - 17,00
Út, Čt: 7,00 - 14,00
Pá: 7,00 - 13,00
Veřejná správa
METEOSTANICE
Aktuální teplota:9.76 °C
Srážky za 60 min:0 mm
Srážky za 24 hod:3 mm
Více informací
FOTOGALERIE
fotogalerievstupte Vstupte
CzechPoint Fond Vysočiny   Třiďte odpad kino Běžecké tratě na Telčsku
       
Povinně zveřejňované informace dle zákona č. 106/1999 Sb. | Obsah stránek lze šířit dál s uvedením zdroje www.hodice.cz
Textová verze stránek edited by n.e.s.p.i.